Po zimě bylo na čase oprášit boty, předsevzetí, zimou zaprášené ,,divno-nálady” a vyrazit na pouť. Tentokrát jsme si dali za cíl portugalské Santiago de Compostela.
„Uvidíme, kdo z nás tam jednou dorazí jako první… My dospělí? Děti? Dospělé děti?“
Z Chrástu jsme vyrazili vlakem do Berouna, odkud jsme po Svatojakubské stezce putovali do Nižboru. Byl to březnový suchý a slunečný den, trochu jako na poušti, trochu jako v savaně, ostrý sluneční žár a vítr. Tu a tam na nás vykoukla první jarní kytička, jinak jen suché listí a jehličí. A plno dětského klábosení a švitoření. Také jedna dětská hádka a jedno dětské smíření a jedno dětské spadnutí do potoka. Jedna rozhledna s řezbářem a jeho hrušňovou sochou Vody. A jedna paní Romana, která to nikdy nevzdává. Také pár poutníků na čtyřkolkách a kolech. Jinak to poklidný kraj Českého krasu. Výborná zmrzlina v Nižboru… Cesta poklidná, ale na první jarní kroky náročná a dlouhá, hlavně žízeň, málo vody. Na závěr pohádka ve vlaku. Tma cestou domů a radostní rodiče, že vidí své děti a radostní my, že rozpustili jsme chůzí vše, co zima v nás uvěznila. Děkuji všem účastníkům, hlavně těm nejmenším, že to zvládli. Pokračování příště. Zbývá už jen 2 872 km 🙂
Maru Peroutková
P.S.: Fotky od Ivanky si můžete prohlédnout ZDE.
