Pouť do Santiága Compostely z Nižboru do Roztok, aneb člověk není nikdy sám…

17. listopad velí zůstat v posteli dýl, protože svátek, anebo z ní vyskočit dřív, protože svátek, a cesta vpřed. A slunce svítilo, pára šla od pusy a vlak jel včas a nikdo kromě mě na něj nepřišel, aha. A pak už tu byl Beroun a konečně Nižbor, přenádherně prosvětlen sluncem. Berounka voněla až na nádraží podzimem a nad řekou ten krásný zámek a cesta do Santiága pokračovala k němu a tam první zastavení – u kříže. Aha, naproti obří keltské hradiště Stradonice a tady kostel, kříž. Aha podruhé, asi se tu něco kdysi dávno mísilo, kultury, světy, úhly pohledu a tato krása spojená řekou Berounkou z toho vznikla – velká pokora před dobou minulou.

Cukrárna otevřena, nikdo v ní není – lahodné vše. Nevěříte, že jdete na dlouhou pouť 3000 Km, a že u toho můžete jíst větrník se zlatými třpytkami a pít kávu, která má na pěně srdíčko a do toho Vás propichuje slunce a říká: „Jsem tu jen a jen pro Tebe z posledních sil!“ Smějete se na ostatní a všichni chtějí nechat svou práci a vydat se s Vámi, ale nejde to, nenastal ještě jejich čas.

Jdu sama. Ořechy na cestě a první píseň. V úvozu volám Bohu do oken dost nahlas, protože jsem sama a nemusím se bát: „Shalom lach Mirijam,“ pole hebrejsky neumí, ale vše kolem mě se proměňuje. Jestli ten den začal velkolepě, teď to graduje. Jsem sama a nemusím se bát, aha. Pak mě to zavede zase nad Berounku, další zastavení. Pohled, co známe a přece od jinud, známá řeka a přece tento kus vidím prvně a říkám si, až budu v Santiágu – jednou- tam bude asi větší teplo, už se na to fakt těším. Těší mě ale, že na té cestě mohu jít kousek podél naší obyč - neobyč Berounky. Jde to do kopce a pak to přijde. No je to krásný. Vlastně přicházíte najednou všichni, celá farnost, jste tam se mnou. Mluvím s vámi, otevíráme Vaše příběhy, Vaše bolesti. Bůh to promývá a smějeme se, že jsme se kdy pro něco trápili, je nám lehce. Hodně moc se smějeme. Cítím Vás, jak tam jste všichni se mnou, v mém srdci a ten kousek jdete taky.

Pak se křivoklátské lesy změní v les s bludičkami a vílami, tu studánka, tu vílí jezírko. Fantazie pracuje a další aha přichází… že nad všemi těmi pověrami a pohádkami dlí Bůh a královskou korunu nese křesťanství, jak se všemu vymyká a je nad tím vším, alespoň pro mne. Ano, člověk může věřit tomu a tomu a ještě tamtomu, člověk může koneckonců věřit všemu. Může, ale když se přiblíží křesťanství, těžko se mu věří jinde a jinak.

Jdete dál a začíná přituhovat a slunce se sklání za obzor a vy sedáte na jeden spilit, co je spíš pro dva, a zase cítíte blízkost, přestože jste sami. Krásnou blízkost a prostě tomu už věříte. Nejste sami. Člověk ve skutečnosti není nikdy sám. Je propojen s ostatními skrze neviditelné provázky. Přestože jste sami, jste se všemi najednou a nelze se oddělit. Jdete sami, ale víte, že si sebou berete úplně všechny. Krása.

Marie P. (Maru, Mařu)

P.S.: Pár fotek je k dispozici na odkazu ZDE